Agorafobie: o vězních s klíčem v ruce

Když se vyjít z domu zdá jako nadlidský úkol, nemusí se jednat zrovna o lenost. Agorafobie učiní z vnějšího světa místo, kde se člověk cítí ohrožen a jen s vypětím všech sil se v něm dokáže pohybovat. Co to ale agorafobie je a jak se dá léčit? Pojďme se na to společně podívat v následujícím článku.

Dívali se na mě jako na opilce

Cestování MHD se pro mě stalo peklem. Měla jsem pocit, že se na mě každý dívá, že mi lidé stojící blízko zasahují do osobního prostoru a špatně se mi dýchalo. Nejhorší pro mě bylo, když se autobus, nebo tramvaj zastavila na mostě a já viděla ten ohromný prostor, rozprostírající na obě strany. Vědomí, že od minulé zastávky je to daleko a k té další ještě kus zbývá mi také nepomáhalo. Stejně tak, jako neodbytný pocit, že se nemohu dostat ven. Několikrát jsem dokonce musela rychle vystoupit a vyzvracet se do křoví, nejbližšího koše na odpadky, nebo prostě na zem. Nebyla nejmenší šance to zastavit. Bylo to ponižující a lidé se na mě dívali jak na opilce. Další problémy mi dělal hluk – šrumec města, houkání sanitek, nebo troubení aut.

(Žaneta, 41 let)

Co je to agorafobie?

Spousta lidí považuje agorafobii za strach z otevřených prostorů. To ale nemusí být tak docela pravda. Většinou se jedná spíš o strach z veřejných prostranství a z míst a situací, ze kterých nejde a nebo je obtížné odejít. V neposlední řadě sem patří i strach z prostorů, kde není dostupná okamžitá pomoc, např. v případě panického záchvatu. Lidé postižení touto poruchou pak raději zůstávají doma, než aby opustili svou bezpečnou zónu a jejich život se začne omezovat jen na místo, kde se necítí ohroženi.

Z mnoha situací, které nebyly nikdy předtím problémem, se najednou stávají noční můry. Vyjít z domu znamená, že se okamžitě rozklepete a jen při té představě jste v obrovském napětí. Dojet kamkoli městskou hromadnou dopravou je očistec. Při nakupování se vám zvedá žaludek a při stání ve frontě vás polévá studený pot a svět se vám rozvlní před očima.

Agorafobie patří k úzkostným poruchám. Nezřídka jí doprovázejí paniky, které se projevují bušením srdce, zrychleným dechem, pocitem na omdlení, nevolností a mnoha jinými příznaky. Tělo a mysl se v podstatě začnou chovat tak, jako by docházelo ke skutečnému ohrožení života.

Jsem člověk, co z boje neutíká

Když se mi to stalo poprvé, byla jsem zrovna na vysoké škole. Bydlela jsem na koleji v areálu školy a najednou jsem se přestala cítit dobře, kdykoliv jsem tato známá místa opustila. Do velkých obchoďáků jsem nemohla ani vkročit, davy lidí a čekání ve frontě ve mě vzbuzovaly úzkost. Představa, že to nezvládnu a omdlím mezi lidmi, mě k smrti děsila. Stále jsem ale jakž takž zvládala studovat a žít. Jen jsem se nějakým situacím prostě vyhýbala.

Zlom nastal, když přišlo zkouškové období. Bylo potřeba se hodně učit a já z toho byla dost unavená. Když jsem toho roku šla psát první test, po chvíli se mi udělalo špatně a ze třídy jsem utekla. Tento neúspěch všechno ještě zhoršil a já měla najednou pocit, že nezvládám nejen školu, ale i celý svůj život.

Protože jsem ale člověk, co z boje neutíká, přihlásila jsem se na další zkoušku – tentokrát ústní. Profesor byl moc hodný a snažil se mi pomáhat, jak jen to šlo. Já jsem ale většinu své energie spotřebovala na to, abych od zkoušení neutekla. Nakonec jsem vyblekotala jen několik náhodných vět k tématu a zkoušku samozřejmě nesložila.

Když moji rodiče zpozorovali, že není něco v pořádku, přemluvili mě, abych se objednala k psychiatričce. Ta mi diagnostikovala agorafobii, napsala antidepresiva a doporučila mi terapii. Díky tomu jsem se po nějaké době byla znovu schopná vydat do světa. Nákupní centra sice stále nevyhledávám, ale zvládnu tam rychle vběhnout a nakoupit co potřebuji.

( Eva, 25 let)

Jak se agorafobie léčí?

Základem léčby agorafobie bývají většinou antidepresiva. Začínají působit přibližně po třech týdnech a pomáhají s navrácením chuti do života. Také ale usměrňují úzkostné stavy. Pouze antidepresiva ale nestačí, protože nepotlačují samotné vyhýbavé chování. Mnohem důležitější je tedy postupně se vystavovat problémovým situacím (tzv. expozice) a zvykat si na ně. V tom může pomoct i terapie.

Nejideálnější je kognitivně-behaviorální terapie, která se zaměřuje převážně na postupný nácvik situací. Proto je při léčbě fobií nejúspěšnější. Většina lidí zápasících s agorafobií si také vybuduje svoje vlastní strategie zvládání. Spousta z nich vyžaduje minimálně z počátku doprovod. Někomu pomáhá poslouchat hudbu nebo mít na očích sluneční brýle. Nebývá ani na škodu se na konci cesty něčím odměnit.

Chtělo to hodně tréningu a odhodlání

Když na to teď vzpomínám, už nějakou dobu před tím, než mi to začalo dělat opravdové problémy, jsem téměř přestala chodit ven. Chodila jsem jen do práce a na nejnutnější nákupy. Omlouvala jsem to tím, že jsem příliš unavená, nebo že se mi prostě jen nikam nechce. V té době jsem zrovna změnila zaměstnání. Moje minulá práce byla psychicky náročná. Nová práce mě vyčerpávala naopak fyzicky. Dělala jsem dvanácti hodinové směny a domů jsem chodila totálně hotová. I přes to jsem v noci nemohla usnout.

Jednou ráno jsem vstala, jako obvykle si vyčistila zuby, oblékla se a namalovala. Když jsem pak při odchodu do práce otevřela dveře od bytu, tolik se mi rozklepaly nohy, že jsem na nich nebyla schopná stát. Do práce jsem tedy nedorazila a ještě ten den jsem volala své psychiatričce. Něco podobného se mi totiž už stalo před lety a tak jsem měla představu, o co se asi jedná.
Živě si pamatuji cestu za doktorkou městskou hromadnou dopravou. Na každé zastávce jsem měla chuť z autobusu utéct a někam se schovat. Bylo mi na omdlení, srdce mi bušilo jako o závod a mozek jako by mi měl každou chvíli explodovat. Svět se mi zdál příliš hlasitý, barevný, zrychlený a zmatený. Na zpáteční cestu jsem si musela zavolat taxi. Když jsem dorazila domů, usnula jsem asi na sedm hodin i přes to, že bylo teprve poledne. Byla to vyčerpávající cesta. Lékařka mi znovu napsala antidepresiva a já jsem se s pomocí manžela a přátel po malých krůčcích začala opět vracet do života. Chtělo to ale hodně tréningu a odhodlání.

(Jana, 34 let)

Co na agorafobii pomáhá?

Krom kognitivně-behaviorální terapie, antidepresiv a postupného „otužování“, existuje ještě několik praktických rad, které mohou v návalu paniky pomoci.

  • Nasadit si sluneční brýle
  • Poslouchat hudbu
  • Telefonovat s někým blízkým
  • Při chůzi po ulici si prohlížet horní patra domů
  • Soustředit se na uvolnění zvolené části těla (rukou, ramen…)
  • Kontrolovat dech (ideálně nádech na tři a výdech na šest)
  • Nosit si s sebou pohotovostní taštičku, sloužící k případnému zahlazení obávaných katastrof. Když se bojím, že se pozvracím, budu mít s sebou  náhradní tričko, kartáček a pastu na zuby, vlhčené ubrousky, igelitový sáček a deodorant.
  • Odměňovat se za pokroky nebo na konci cesty

Do obchodu jako hrdina

Agorafobie je zákeřná nemoc a bojovat s ní je něco jako tvrdá práce v posilovně. Nejprve možná stěží vylezete před dům, ale po čase se vám podaří obejít blok nebo nakoupit v nedaleké večerce. Když se poprvé vydáte sami na nákup, budete se možná cítit jako hrdina, zvláště pak, pustíte-li si k tomu do sluchátek tu správnou hudbu. A možná taky zapomenete nakoupit půlku zamýšlených věcí a trochu si zapanikaříte, takže naopak nakoupíte i spoustu věcí, které vůbec nepotřebujete. Ale nevyčítejte si to ale. Udělali jste obrovský krok vpřed a to si zaslouží oslavu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.